Mrtvice je svinstvo a rehabilitace je občas náročná a opruz. O tom žádná. To, že mě trefil šlak je blbý, ale už se to stalo a nic se na tom nezmění. Můžu řešit proč zrovna já, že si to nezasloužím, že je to v mém věko nespravedlivé. Ale přijde mi důležitější věnovat energii a pozornost tomu, co teď s tím. Stojí to hodně času, sil, energie a nervů, ale ten pocit, když se vám něco povede nebo znovu zažijete nějaký dobrý pocit, ten je! Když jsem si po pěti letech znovu stoupl na surfové prkno, tak jsem brečel radostí. Nic není ale zadarmo.

Taky existuje spousta obecných doporučení, kdy je dobré s rehabilitací po mrtvici začít, kdy už to nemá takový efekt atd. Jenže ta doporučení jsou obecná a pokud si sednu k televizi s tím, že už to nemá cenu, tak vlastně přijímám současný stav a status quo, že už se to nezlepší. Není to ale podle mě dobrá strategie. V podstatě se tím vzdávám a dožiju, tak jak jsem. Pro mě by to mimochodem znamenalo nějakých 50 let žít odkázaný na pomoc ostatních. Nezapomeňte, mrtvice prý obecně postihuje starší lidi. No jo, jenže mě bylo 29 a znám i případy u dětí. Nechci dávat falešnou naději a nechci se montovat doktorům do jejich práce, které si maximálně vážím. Jen chci říct, že pokud můžu a chci, tak bych měl udělat pro rekonvalescenci maximum. Zlepšení mého stavu chci přeci především já a je to hlavně moje zodpovědnost, ne doktora, ne rodiny, ne mých kamarádů.

Obecně má rekonvalescence probíhá ve fázích:

1. Akutní rehabilitace po operaci v Motole (2014)
2. Hospitalizace v Berouně (2015)
3. Každodenní rehabilitace životem (2015 – 2018)
4. Ambulantní rehabilitace a stacionář na Albertově (2019 – 2020)
5. Trénuju i teď po šesti letech a na podzim pokračují i ambulance

Každá fáze má svá specifika a učím se v nich jiné věci. I jejich načasování má smysl. Do února 2015 jsem byl úplně mimo. V hlavě guláš a byl jsem rád, že mě sanitář někam odvedl a někdo mi řekl, co mám dělat. Až od konce února 2015 jsem při smyslech, začal se pomalu vracet ke svému já a začal přebírat zodpovědnost za to, co se děje.

Dost těch motivačních řečí, zde je slíbený seznam milníků:

1. Dva týdny před kolapsem na služebce v Londýně – Po celodenním programu návrat na hotelový pokoj a práce do noci na ostatních projektech, které nepočkají. Chtělo se mi brečet, byl jsem na smrt vyčerpaný a cítil jsem pocit beznaděje.
2. A je to tu, 8. listopadu 2014 – Krásný slunečný den. Víkend s rodinou na chatě, cítím se šťastný. Večer se to trošku zvrtává, v osm večer mě trefil šlak. Tohle mi opravdu změnilo život. O půlnoci mě pak z urgentního příjmu v Příbrami vezou na JIPku. U výtahu potkávám mou mámu a přítelkyni. Nikdy předtím ani nikdy poté jsem je neviděl tak vyděšené. Tohle byl jeden z nejhorších okamžiků ze všech a už ho nechci zažít. Mnohem horší, než když do mě strkali všechny ty hadičky při vyšetřeních.
3. Probuzení po operaci v Motole, druhá půlka listopadu – Jsem úplně mimo, nesoběstačný, bažant v posteli, díra v hlavě, nevím proč. Cítím se zmatený a překvapený, ale strach nemám. Od té doby se motám při chůzi a hůř mě poslouchá ruka. Tělo mě ale také vypíná, když jsem déle ve stresu. A mám problém dělat věci, které jsou zbytečné nebo plýtvat časem svým nebo ostatních.
4. Převoz do rehabilitační nemocnice v Berouně, prosinec 2014 – Blýská se na lepší časy. Prý je to tu vyhlášené a plán rehabilitací mám opravdu intenzivní. Mám radost, že se můžu všechny pohybové stereotypy naučit znova. Mimochodem fotku z Berouna používám při představení na kurzech dodnes!
5. Vánoce doma, prosinec 2014 – Zuzi si mě veze na Vánoce domů, jsme poprvé v restauraci s kamarády Martinem a Markét, pobíhají první pokusy o chůzi bez holí. A taky první střet s realitou – děti od sousedů kolem mě házejí petardy a přijde jim to k popukání. Mě moc ne. V lednu mám pak vycházku na víkend na Boží dar. Jde o první víkend s kamarády. Neustále se bojím, že upadnu na sněhu. Nejsem schopen mluvit s lidmi – nestíhám a nemyslí mi to. Strašný.
6. Poprvé doma z nemocnice, březen 2015 – Jsem poprvé doma z nemocnice a jsem v tom sám. Žádná sestřička, žádný sanitář, všichni blízcí v práci. Vůbec nevím, co teď budu dělat a jak vlastně bude vypadat můj život dál.
7. Návrat do práce, červen 2015 – Dokázal jsem se vrátit, ten pocit je nejvíc! Jsem rád, ale nic není jako dřív.
8. Tu ruku budu potřebovat, červen 2018 – Na koupališti nedokážu chytit dceru Emmu při jízdě na tobogánu. Vidím pak nedůvěru manželky a poprvé si uvědomuji, že s tou rukou musím něco udělat a potřebuji jí funkční. Nacházím svou vnitřní motivaci.
9. Spolupráce s Čas je mozek, červenec 2019 – Začátek spolupráce s Čas je mozek. Dává mi to smysl a začínají se mi ozývat první lidé se zdravotními problémy z práce. Uvědomuju si, jak velký je to problém a že rozhodně nejsem sám. A taky to, jak velké jsem měl štěstí.
10. Pocit normálnosti, podzim 2019 – při zrcadlové terapii (ruka je schovaná za zrcadlem a člověk vidí jen tu zdravou) mám poprvé od listopadu 2014 pocit, že má pravá ruka je “normální”. Najednou jsem zažil čirou radost z úplně obyčejného pohybu prstů na ruce. Ten pocit je nejvíc a zároveň pro zdravého člověka nepopsatelný.

Kdybyste si měli z tohoto článku vzít jednu jedinou věc a jste po mrtvici, tak to prosím nevzdávejte. Opravdu, kvůli sobě, svému okolí, koníčkům. Věřím, že svou motivaci najdete. Jasný, každý jsme v jiném stavu, někdo měl větší štěstí, někdo menší, ale vykašlat se na to znamená akceptovat prohru a to, že se stav už se nezlepší.

A pokud jste mrtvici neměli a taky byste chtěli z článku jednu věc, tak prosím o vaši trpělivost a empatii s námi porouchanými. Vím, že jsme pomalí, že se často někde motáme, ale fakt to není sranda a nám to taky není příjemný. Žít s poruchou mozku v našem zrychleném světě není vůbec žádný med. Věřte mi! 😊