V prvních týdnech jste odkázáni na pomoc ostatních a jen se snažíte přežít. Tam se toho moc nevymyslí. Jste jak želva na zádech. Někdo vám musí zařídit neschopenku. Zrušit naplánované aktivity. Ale taky třeba oloupat pomeranč nebo namazat chleba. A taky pomoct na záchod a jiné chuťovky.

To, co předvedli všichni zdravotníci, je prostě neuvěřitelné. Ta spolupráce, profesionalita, rychlost a připravenost všech zařízení. Všichni udělali maximum pro to, aby nějaký pacient, narozený v roce 1985 přežil. Nebyla tam žádná rivalita, byrokracie nebo prodlevy, které známe z normálního života. Smekám před vámi nemocnice v Příbrami, nemocnice Na Homolce, FN Motol a RHB nemocnice v Berouně. Určitě je víc míst a lidí, kterým bych měl poděkovat jenže já v té době buď spal nebo byl mimo. Proto prosím omluvte, že jsem asi na někoho zapomněl. Hodně věcí vím jen z doslechu. Třeba to, že po příjezdu do Příbrami tamní nemocnice okamžitě všechny kroky konzultovala se specializovaným pracovištěm na Homolce. Zachránili jste mi život, moc děkuji, opravdu.

V této době se kolem mě také semkla rodina a vytvořila ochranný krunýř. Ten sice není vidět a může se zdát automatickým, ale není. A to, že v tom nejste sami, někdo vás podporuje a pomáhá vám, je životně důležité. Když někde o samotě den co den ležíte a koukáte do stropu, motivace může trošku mizet. Často se pak snažíte i kvůli těm lidem kolem sebe. I kvůli nim to nechcete vzdát. Je rozdíl cvičit s terapeutkou na žíněnce a snažit se dojít naproti manželce. Udělat radost jí i sám sobě. Překonat sebe i ty otravné překážky reálného prostředí (dveře, prahy, atd).

Po tomto prvním období přichází ale mnohem zajímavější a těžší část. Musíte se vrátit do běžného života a jste na to úplně sami. Vedle vás už nesedí sestřička nebo sanitář, kteří se vším okamžitě pomohou. Za ručičku už vás nevodí ani blízcí z rodiny, kteří jsou neustále připravení pomoci. Sami si musíte dojít třeba nakoupit nebo na poštu. Také už nejste v bezpečí nemocnice, kde je všude zábradlí, výtahy, rovné podlahy a lidé, kteří vám dávají přednost, drží dveře a ve všem pomáhají.

Najednou jste ve městě, v reálném světě, kde vám nikdo nic nedá zadarmo, všem překážíte a jste pomalí. Všechno je těžké, stresující a máte strach. Nechci znít pesimisticky, ale přesně takových bylo prvních pár týdnů doma. Měl jsem strach a všechno mě unavovalo.

Jste doma, rodina má radost, ale vy se cítíte paradoxně nesví a chcete zpět do nemocnice, do bezpečí, za svou sestřičkou z JIPky. Naštěstí jen do té doby, než si zvyknete. Pár věcí, které mě stresovali jsou níže.

• Co budu dělat ve světě, kde není zábradlí - Motal jsem se a občas se motám i dnes. Nemám kousek mozečku, který řeší stabilitu. Má stabilita se s únavou horší. To ale paní s dítětem na chodníku nevysvětlíte. A když ta před vámi raději přejde na druhou stranu se slovy: “Pozor na toho opilého pána Terezko”, tak vás to zamrzí.
• Jsem hloupej a pomalej - Nákup v obchodě bylo peklo. Věci vám ujíždí na pásu, prodavačka už chce zaplatit a vy nevíte co máte dělat dřív. Zda sklízet tu hromádku věcí nebo odpočítávat peníze. Na obojí potřebujete čas. A ten nemáte. Prodavačka spěchá, ten za vámi taky. Jste ve stresové situaci, do které se vám nechce znovu. Prosím vzpomeňte si na to, až v obchodě uvidíte zmatenou a pomalou babičku. Zažil jsem to. A žádný med to není.
• Eskalátory - To prostě nešlo. Znovu všude kolem spěchající dav. Vy si ale nástup potřebujete rozmyslet. Kde bude ruka, kam dám nohu. Jak půjdou končetiny za sebou. A bojíte se pádu. Toho, že to bude bolet a toho trapasu. Jízdu na eskalátoru přece zvládne každý. Ale nezvládne. Věřte mi. Vždy jsem čekal až všichni přejdou a pak se na eskalátor vydal. To není úplně jednoduché, když ve špičce metro chrlí lidi co dvě minuty a nikdy všichni nepřejdou. Takže nezbývá než zatnout zuby a poslat to tam. Příjemná zkušenost asi jako ten nákup v obchodě. Další level je nástup s kočárkem. To jsem trénoval dlouho s prázdným kočárkem, než jsem se odvážil zkusit to s plným.

Pro normálního člověka blbosti, že? Jenže po mrtvici a operaci mozku je svět jiný.

Je to právě 5 let co jsem doma a ty situace nahoře jsem zapomněl. Musela mi je připomenout manželka. Dnes nadávám, když mi nejde přidělat háček na zeď. Stojím na židli, v ruce šroubovák, pořád mi něco padá a sakruju, že jsem nešika. Když to ale srovnám s prvním kolem rehabilitací v Motole přibližně 14 dní po operaci mozku, tak je spíš zázrak, že na tu židli vůbec vylezu. Tehdy jsem byl zpocený jako po hodině ve fitku z toho, když jsem si měl z lehu kleknout. A bez pomoci jsem to ani nezvládl.

Často přemýšlím o tom, kam zmizela má vděčnost za to, v jakém jsem stavu a kde jsem zapomněl na pokoru. Proto se snažím obecně soustředit spíše na to, co mám než na to, co nemám. V dnešní složitější době se to jen hodí. Když na mě doma v karanténě s rodinou a ve stavu, že se o sebe i o ně dokážu postarat, jde trudomyslnost, vzpomenu si na tu bezmoc, když jsem ležel a čekal, až někdo přijde a posadí mě. Nebo až mě někdo přijde navštívit. Věřte mi, může být mnohem hůř, než mít zaracha s neomezeným přístupem k informacím. Je to o úhlu pohledu. A je to naše volba, jak se koukáme na svět. Vděčnost je jedno z mých největších ponaučení a změn v mém pohledu na svět. Jasný, není každý den posvícení, ale po každé bouřce zase vysvitne slunce!