JAK TO VŠECHNO ZAČALO...

Nastoupila jsem na mou vysněnou vysokou školu, na které studoval můj děda, táta a teď byla řada na mně. Bylo před Vánoci a mně se projevily první příznaky, které za půl roku vyústily v mrtvici. Začalo to nevolností a výpadkem paměti, který následoval hysterický záchvat, že jsou Vánoce já nemám nakoupené dárky, i když jsem měla. Pak jsem měla vysoké horečky trvající skoro dva měsíce. Dva, protože jsem to nikomu nechtěla říct. Bylo mé první zkouškové období, které přece musím zvládnout. Do toho mě začala bolet kyčel, každé pohnutí bylo, jak kdyby do mě vráželi tisíc střepů, a také břicho. Zhubla jsem za půl roku 10kg. Několikrát jsem odjela do nemocnice, dělali mi snad všechna vyšetření, ale na nic nepřišli. Připadala jsem si jako simulant. Nakonec mi objevili gen Bechtěreva, který podle doktorů způsoboval všechny problémy. V tom se ale bohužel spletli. Nasadili mně kortikoidy a poslali mě domů s přísnou dietou. Nějak jsem ale cítila, že něco v mém těle není v pořádku, jen jsem nevěděla co. Pak přišlo ráno 21. dubna 2013 a v ten den se mi změnil život o 360.

MRTVICE

„Je ráno a já se připravuji do školy na našem studentským bytě v Brně, je okolo 9 až 10 ráno. Stoupnu ze židle a spadnu, nemůžu se postavit. Nevím, co se děje. Nikdo není na bytě. Začínám brečet, nechápu proč.“ Měla jsem typické příznaky mrtvice. Noha oslabená tak, že jsem pořád padala, ruka jako bez života a polovina tváře byla spadlá. Když přijeli záchranáři, tak si mysleli, že jsem opilá. Chovali se arogantně a mysleli, že se mnou stejně nakonec pojedou na záchytku. Zkrátka nikoho nenapadlo, že 20letá holka má mrtvici. Jenže mrtvice byla jenom začátek. Po 14 dnech mi zjistili bacil na srdíčku, který vytvářel scucky a kdyby na něj nepřišli, dostala bych druhou mrtvici, kterou bych už pravděpodobně nepřežila. Čekala mě náročná operace, nad kterou se radili ty největší špičky z oboru.

Samotná operace probíhala, hodně zjednodušeně řečeno, takhle: „Uspali mě, rozřízli mě od krku pod prsa, napojili mě na mimotělní oběh, vyfoukali srdíčko, zašili, a druhý den jsem se probudila. Ležela jsem na zádech a nemohla jsem se 3 dny pohnout – prý aby dobře srostly kosti. Dokážete si to představit ani na bok, ani na chvíli stoupnout. Zažila jsem hodně utrpění a tohle bylo jedním z nich.“

Po více než dvou měsících v nemocnicích jsem mohla jet domů. Říkala jsem si, že nakonec všechno dobře dopadlo a spadl mně ten těžký kámen ze srdce, který mi na něm ležel od Vánoc. To, jak dlouhá cesta mě ještě čeká, jsem absolutně nevěděla. Dva roky jsem jezdila po lázních a rehabilitačních ústavech. Cvičení se stalo součástí mého každého dne a pořád chodím i na fyzioterapie. I přes následky jako třeba problém s řečí jsem nastoupila na VUT, kde se mi podařilo vystudovat bakaláře.

Dříve jsem si myslela, že i když budu handicapovaná, ale s titulem, budu mít šanci na uplatnění na zajímavé pozici. Byl pro mě celkem šok, když se mi nedařilo sehnat práci odpovídající tomu, co jsem vystudovala. Myslím, že zaměstnání handicapovaných je velký problém. Měla jsem štěstí, že jsme s rodinou založili firmu Ze Stodoly, ve které mám prostor se realizovat.

Eliška neboli Holka s handicapem aktuálně přispívá na svůj blog, kde najdete nejen její příběh, ale i mnohem více.

www.holkashandicapem.cz